Vrcholový sport. Kudy dál?

Okolo běhání a sportu toho bylo napsáno již moc. Od vědeckých prací a článků, přes trenérské pohledy na konkrétní věci, až po diskuze hobby běžců okolo nějakého problému. Od redakce časopisu RUN jsem dostal zadání, které je poměrně zajímavé. Rozdíl mezi tréninkem mužů a žen v běžeckých disciplínách.

Musím z toho ale zase utéci, jako již mnohokrát, ale je to pouze zdánlivý útěk, protože mě již dlouhodobě zaujmulo, že se mi Blanka (šéfredaktorka) poměrně často trefuje do toho, o čem zrovna intenzivně přemýšlím a pošle mi natolik příbuzné téma, že z něho mohu utéci a nastínit své pohledy na věci, které s tématem naprostou souvisí.

Několik měsíců se intenzivně zabývám vztahem trenér-svěřenec a snažím se toto rozpitvat tak, abych pochopil, kudy vlastně jít. Důvod je ten, že nesouhlasím s tím, jak dnešní sport funguje a také myšlenka, že bude muset být v budoucnu „obnoven“, možná transformován tak, aby zapadl do nové společnosti, která se evidentně vytváří a bude vytvářet.

To, o čem dnes napíši je pouze střípek, ale ten, kdo mě bude chtít pochopit, pocítí to, o čem přemýšlím a možná o tom bude přemýšlet také.

Dnes se budu zabývat pouze vrcholovým sportem, protože ten prozatím určuje sport jako celek. Lidé ke sportovním hvězdám vzhlížejí a snaží se je často alespoň napodobit nebo se jim přiblížit v některém aspektu fungování. To s sebou přináší vidění slávy, výkonů, které se zdají být možná až za hranicemi možného, stylu života, který se zdá být možná ideální, možná obdivuhodný.

Mezi mužským a ženským sportem je nebetyčný rozdíl. Každý chápe, že tělo muže a ženy funguje jinak. Jde o celkovou stavbu těla vlivem rozdílné hormonální činnosti. Jde také o jiný druh myšlení a psychiku. To vše je tělo. Ale pak tady máme ducha a sem patří mentální nastavení každého sportovce. Tedy mentální nastavení je již věcí ducha, a protože duch je prostředníkem mezí tělem (a vědomím těla) a duší (tedy podvědomím), probíhá zde určité vyvažování potřeb těla a potřeb duše a tady lze rozdíl také najít poměrně velký.

Pokud se podíváme na mužský vrcholový sport, pak muži mají více nebo méně pod kontrolou všechny tři složky své bytosti a tedy i alespoň z větší části svoji vlastní vůli. Spolupráce s trenéry jim dává nějaké mantinely (které ale nejsou nedotknutelné a vrcholový sportovec se s nimi musí ztotožnit) a metodiku, kterou musí sportovec, aby vše fungovalo přijmout. Dále je to o komunikaci, jakým způsobem tuto metodiku přivést úspěšně do praxe. Tady tedy probíhá přirozenější komunikace mezi sportovcem a trenérem. Ti se musejí starat o to, aby sladili své plány, cíle a požadavky. Pokud toto skřípe, sportovec dojde k okamžiku, kdy si začne hledat jiného trenéra, který bude lépe vyhovovat cestě, kterou by chtěl jít. Vše ale bývá často zastřeno nesprávným či spíše nedostatečným viděním a pochopením světa, což přináší četné problémy ve slaďování potřeb sportovce a vlastním životem. Vzniká jistý druh disharmonie, jež se projevuje zejména v přelomových fázích včetně té, kdy sportovec svoji vrcholovou kariéru končí.

V ženském sportu je situace naprosto jiná. Pro ženy je porovnávání sil a výkonnosti nepřirozené, a tudíž celkově velmi stresující. Kromě toho ženy mají tendenci se přizpůsobovat a navazovat na body opory a pak velmi často dochází k tomu, že se psychicky i mentálně navazují na své trenéry. Posléze dojde k tomu, že se tak navážou na trenéra psychicky i mentálně, že v podstatě přijmou jeho vůli a v tu chvíli začnou mít v podstatě závislost se všemi negativními projevy, které jakákoliv závislost přináší. Jakmile toto udělají, přestávají být svými pány a začnou dřít a plnit co možná do nejmenšího puntíku přání svých trenérů. V tu chvíli žijí jejich život, a to co je drží v tomto stavu je vědomí, že takto uspějí ve sportu a že toto je přesně ta cesta, která je dovede k cíli, od něhož si něco slibují. Tento systém funguje tak dobře, že je hojně využíván a myslím si, že ve vytrvalostním sportu a tudíž i v běžeckém sportu je tento prvek využíván určitě nad 50% u větších či menších sportovních hvězd.

Otázkou ale je, zda je to správně. Z pohledu výkonů samotných to může být správně. Z pohledů prvotní podstaty sportu to správné, myslím, není. Pro trenéra je pohodlnější, když si na sebe naváže svěřenkyni a ta dokud nepadne, plní jeho přání bez možnosti se účinně vzepřít. Ten, kdo nemá svoji vůli pod kontrolou, nemá šanci se z toho vymanit jinak, než totálním pádem dolů, který přinese reset.

Myslím si, že základním rysem trenéra by měla být tvorba takové platformy spolupráce, která na prvním místě zcela zachová svobodnou volbu svěřence. Trenér by měl být více mentorem než někým, kdo se snaží striktně něco posouvat, a to i třeba úhybnými manévry a tvorbou prostředí, které kvůli výkonům mlží opravdové rysy a stav věcí.

Systém bezmezné důvěry, systém který přivádí člověka na hranu sebezničujícího tréninku nebo až za ni ve jménu výkonu je platforma, která se podobá rakovině. Tento systém dřív nebo později sežere sám sebe a myslím si, že se toho ještě dočkám i já. (a to neuvažuji, že bych se chtěl dožít nějak vysokého věku)

Základním atributem budoucí spolupráce ve vrcholovém sportu by měl být tedy naprosto kulatý stůl na poli spolupráce trenéra, svěřence a všech odborníků, kteří se podílejí na přípravě. Nicméně poslední slovo by měl mít svěřenec, zkrátka sportovec sám. Pokud by měl všechny informace a trenér by měl se svěřencem probrat to, jak situaci vidí a jak si myslí, že by pokračovala v různých variantách řešení, pak se svěřenec může svobodně rozhodnout na základě svého pohledu na věc a také toho, jak to cítí.

Jeho rozhodování by mělo být takové, aby prospělo zejména duši a měl by být tedy přirozeně veden k tomu, aby své duši rozuměl. Nejzjevnější projev duše je přes city a pocity. Tomu by se měl mladý člověk učit, aby toto poznával a lépe se tak v sobě vyznal. K čemu je světový rekord, když pak začne takový sportovec po skončení kariéry třeba pít alkohol nebo sjede po skluzavce na okraj společnosti a dožívá neaktivně.

Kdepak, světový rekord, špičkový výkon, velká medaile by měly být odrazem celkové vyspělosti osobnosti, které nesrazí vaz sláva, ale dokáže ji například využít ve prospěch druhých. Dnešní vrcholový sport distribuuje často do světa zlomené mladé lidi bez vidiny své budoucnosti.

Před časem jsem se bavil s jedním trenérem, který má velmi slušné výsledky se svými svěřenci na mezinárodním poli. Jeho zdá se největším trenérským idolem byl jiný trenér, který má výsledky ještě lepší. S nadšením mi vypravoval, že tento trenér dostane každý rok 5 talentů, nasadí jim trénink, čtyři odpadnou, protože to nevydrží a takto během pár let poskládá tým 5-6 sportovců, kteří vozí (vozili) medaile z nejvyšších soutěží.

Já se ptám, co se stalo s 80% zbylých sportovců? Podotýkám talentů? Mně to přijde tak strašně smutné, že mi z toho není dobře. Co mladý, třeba dvacetiletý člověk ví o životě, o tom, jak to chodí? Co se v něm děje po podobném výbuchu? Svěřil se do rukou člověka, kterému důvěřoval, ale ten ho vzal jako jeden kus na své pokusy v systému: Vydrží x nevydrží. Toto chceme? Jsou to i naše děti a naši spoluobčané tvrdě zkoušeni krutostí systému, který jsme vytvořili.

Vrcholný výkon by se měl stát tvorbou samotného sportovce. Trenér jako mentor a metodik se snaží dodat maximum informací a nastínit cestu, kterou by se dalo jít. Tato cesta se bude vyvíjet a na všech odbočkách má hlavní slovo od 18let svěřenec. Trenér se snaží dávat svěřenci maximum informací, aby tento uměl porozumět především sám sobě a také cestě nebo cestám, kterými jde. Trenér by měl dokonce být schopen říci, pokud by například sportovec chtěl jít nefér cestou, že takovou spolupráci nechce a nebude ji tolerovat. (odešel by, kdyby bylo třeba…)

Je tedy nutné, aby trenéři byli především schopni jednat na podkladě lásky k člověku a lásky k hodnotám, které jsou cenné. Měli by se snažit k tomu vést i své sportovce a měli by být schopni je přivést k vrcholu ve stavu, kdy jsou hotoví jako lidé-s vlastní vůlí, která je zdravá a minimálně tolerantní. Tyto kvality osobnosti by se měli stát důležitějšími, než vlastní výkon. Jde o práci na svém charakteru a výkon by pak měl stát na těchto velmi silných základech a vrcholový trénink ve své podstatě by měl být jasnou volbou takto rozvinutého člověka-sportovce.

Vytvořit toto v mužském sportu bude jednodušší. U žen díky jejich přirozenému nastavení složitější a práce tedy náročnější a to i časově. Jak zachovat v ženě naprosto svobodnou vůli, kterou si je schopna ideálně sama zachovat proti všem je složité. Výsledek by ale mohl být naprosto fantastický, protože ženy umí lépe prociťovat, a tedy mohou lépe rozpoznat, co je dobré pro duši. Jak je ale dostat ze spárů uzurpátorů jejich vůle?

Nijak. Nemůžete nahradit cizí vůli tou svojí, to by nikam nevedlo, nicméně nemám o to do budoucna žádné obavy. Dnešní systém již žere sám sebe. Musíme vidět to, že dnešní sport je odrazem toho, jak funguje společnost, a to především společnost západního typu, která dnešní sport akceleruje.

Jak se začnou v blízké budoucnosti měnit hodnoty, vnímání toho, co je důležité, a také změny vidění světa. Jak začnou padat clony, které nám brání v rozhledu, začnou se měnit i sportovci a trenéři. Zkrátka něco starého skončí a něco nového začne. Reformace či spíše transformace sportu, pokud jej chceme udržet jako životaschopnou součást života, je nutná. A podle mého názoru, pokud k ní nedojde, vrcholový sport skončí jako odpadek.

Trenér by tedy měl vidět na prvním místě člověka, na druhém by měl mít schopnost procítit jej a dát potřebné informace k další sportovní a tím i minimálně částečně životní cestě. Měl by umět respektovat a to zcela – rozhodnutí dospělého sportovce a měl by být schopen s ním po jeho cestě jít bez jakéhokoliv negativního pocitu.

Svěřenec v žákovských a dorosteneckých kategoriích je navázán na své rodiče a tedy by měl trenér úzce s rodiči spolupracovat. Učí děti a mládež základním dovednostem, učí fér hře, učí zvládat případný vnitřní neklid a budovat stabilitu v mezích, které vymezí sami rodiče v rámci přirozené komunikace. V dospělém věku pak na to trenér navazuje již úzkou spoluprací, nabízí cesty a snaží se, aby mladý sportovec pochopil sám sebe a propojení všech tří složek své bytosti a jak jedna ovlivňuje druhou.

Je mi jasné, že většina lidí nemá ještě zcela jasno v tom, jak toto funguje a jak s tím zacházet, vysvětlit to alespoň v základním stupni porozumění by vydalo na samostatný delší článek a to asi není v tak úzce zaměřeném časopise jako je RUN reálné, ale uvažuji, že se o to pokusím na svém fb. Nicméně pokud se má stát sport cestou a výsledky odrazem této cesty, pak bez detailního pochopení širšího fungování života a nás samých, nelze toto správně propojit.

Víte, ono to vypadá, že brojím proti dnešnímu sportu jako proti něčemu špatnému. Není to tak. Já se snažím předestřít, že končí životaschopnost systému, který je nyní nastavený. Vše, co končí nám dává nějaké poznání a do jisté míry předurčuje, co se stane v budoucnu a proto prožívání dnešního sportu není ani dobré ani špatné. Má své dobré rysy stejně jako ty špatné. A přišel čas ty dobré rysy posílit, ty špatné naopak odříznout. Již dnes vidím, že někteří trenéři a sportovci se snaží o něco podobného, co jsem nastínil. Propojení přirozené rivality s přáním toho nejlepšího pro všechny, opravdově myšlené úsměvy a slova uznání, která vychází ze srdce, přátelství, vzájemná pomoc a vnímání výsledků s úsměvem a vnitřním klidem již dnes je vidět. Někteří si na to zatím ještě spíše hrají na sociálních sítí, někteří to již umějí i takto prožívat a vidět. Všichni bychom ale měli k tomu jednou dojít.

Pro mě osobně je toto obrovská škola. Moji svěřenci, kteří jsou u mě deset a více let by vám řekli, jak jsem na začátku trval na tom, aby se šlo určitým a přesným směrem a byl jsem vnitřně nervózní z toho, že tato cesta by měla být narušena něčím, co podle mého názoru celou práci zhatí a degraduje. To je přesně ono. I trenéři si řeší nějaké své ego, své myšlenky a touhy, řeší si své mentální nastavení a řeší také svůj vztah ke své duši.

Dnes se snažím vnímat cestu duše každého člověka, je to hodně také o vysvětlování a o odpovědích na otázky, která vznikají, ale také o učení nelpění, toleranci apod. Z hlediska výkonů je to podstatně delší cesta, já ale sním o tom, že pomohu na svět sportovci, který bude mít nejen špičkové výkony, bude ale v životě velmi stabilní, bude přející, láskyplný a šlechetný. Zdá se to být nereálné, protože ten, kdo dojde na vrchol tam dojde v drtivé většině díky velmi narostlému egu, který drtí vše okolo. A kdo má přerostlé ego, dojde nezadržitelně k pýše. A kdo je pyšný, považuje ostatní lidi za méněcenné, přestože se snaží s nimi mluvit hezky, protože si tvoří image. Já si vždy vzpomenu na hranou pohádku o Šmoulech, kdy Gargamel předváděl své kouzelnické kousky lidem, ty mu tleskali a zbožňovali ho. On se na ně usmíval, mával jim a pak se obrátil a řekl s opovržením, že to jsou uctívači.

Slovo uctívač je pro mě skoro synonymem pro člověka bez vůle. A právě u vůle bychom asi měli začít. Trenér by měl, pokud by chtěl někde začít věci, o kterých jsem psal, prosazovat, začít především u toho, aby ctil svobodnou vůli každého svého svěřence a od toho se odrazit dál. Pokud již je svobodná vůle svěřence navázána na jeho, pak by měl dát svobodu a žádat vlastní rozhodnutí a cestu. To bude pro mnohé možná neakceptovatelné, ale i když to možná bude znamenat odchod, může to jen prospět pro vývoj dané osobnosti.

Věřím neochvějně v lepší společnost a společenské či ekonomické systémy, věřím v pokrok člověka na úrovni svých duchovních a duševních schopností a úrovní a věřím i v prospěšný sport založený na vzájemné podpoře, šlechetnosti, dobrotě jako katalyzátoru pokroku i cvičiště pro člověka, který pracuje na svém charakteru.